Začínám
svůj první příspěvek roku 2016 v naději, že svět zmoudří, že mezi lidmi
bude méně sobectví, nenávisti a násilí, že v zemích českých se bude méně lhát,
krást a podvádět. Že příkladem půjdou politici, ministři, úředníci, učitelé a
všichni, co mají možnost prosadit zlepšování života slušných lidí bez ohledu na
barvu pleti, národnost, věk a bydliště.
Prosinec
uplynulého roku se mi vůbec nezdál rušný, včetně období mezi svátky. Množství
obchodů a nabízené zboží lidi unavuje. Co kdo chce koupit, to koupí bez shánění
a tlačení ve frontách. To nelze porovnávat s tím, co se dělo před vánocemi před
30 - 40 lety. Nakoupení nějakého nedostatkového zboží bývalo vrcholem štěstí. Ku Praze denně mířily stovky autobusů, družstevníci a odboráři z celé republiky jeli utrácet peníze. Nejen obchodní domy jako Kotva nebo Bílá labuť před vánocemi praskaly ve švech,
ale i v malých vesnických prodejnách panovala nákupní horečka. Stály se fronty
nejen na tolik tehdy vytoužené banány, ale i na nejobyčejnější věci, kterých
bylo dostatek.
Za
socializmu fronty v obchodech byly jakousi módou vyvolanou touhou po něčem
novém a neznámém. Nádherná ukázka je hned na začátku prvního dílu televizního
seriálu Chalupáři, když Sovák (Huml) uvidí Filipovského stojícího v asi
dvacetičlenné frontě před obchodem: "Na co
stojíš?" ptá se. "Nevím, prej
něco přivezli." říká Filipovský.
"Co přivezli?" ptá se
Sovák ženy vycházející z obchodu. "Nic,"
odpovídá žena. "Co mají?"
"Všechno."
Pustil
jsem si se zpožděním 37 let televizní silvestr roku 1978. Tenkrát jsem ho
určitě nesledoval. Nesledoval jsem ho celý ani včera, byla to ubohost, pouze mě
zaujalo hlediště, v němž seděla spousta známých umělců včetně těch, kteří už
natrvalo opustili světská jeviště a televizní studia. Mimo Menšíka, který pořad uváděl, jsem v
hledišti zahlédl Karla Zicha, Josefa Bláhu … Chudíka, Podskalského, Peška,
Plzáka, Kopeckého, Vinkláře, Prachaře, Brzobohatého, Sováka, Filipovského,
Šimka, Brouska, Horníčka, Brodského, Švorcovou a další české a slovenské herce
a zpěváky, které jsem si nestačil poznamenat, a také mocného komunistického
ředitele televize Zelenku a televizní hlasatelky české i slovenské. Tak mě
napadlo: Kolik nových umělců už nahradilo ty, kteří nás opustili, když se
nesmazatelně zapsali do vědomí i tak špatných televizních diváků, jako jsem
já? Nevím, neznám, ale vzhledem k počtu
televizních stanic a roztříštěnosti diváků těžko některého současného herce
bude znát tolik lidí, jako znalo třeba už uvedeného Menšíka.
Zdá
se, že pozice známých herců v televizi převzali někteří politici, pro které se
televizní kamera stala darem s nebes. V dobách, kdy diváky k televizním
obrazovkám lákali slavní herci, byla spokojenost především na straně diváků,
potom jistě na straně herců, a možná také ve vedení televize a na ÚV KSČ. Dnes, kdy
lákají k obrazovkám politici, jsou spokojeni všichni - mimo většiny
diváků. Podle toho, jak často se který
politik dokáže dostat na televizní obrazovky, jsou výsledky voleb.
Nezanedbatelné jsou jejich kontakty s redaktory. K vystupování na veřejnosti
politici samozřejmě mají hereckou průpravu. Současný nejznámější obyvatel
Pražského hradu svého času dokonce účinkoval na jevišti divadla Semafor.
Skončil tam a dostal se časem až na Hrad. Odtud ho nikdo vyhodit nemůže.
Takových bylo víc. Menšík také kvůli chlastu kdysi byl vyhozen (Werichem) z
divadla - a přesto se potom dopracoval
mezi nejznámější a nejlépe placené herce.
Vrátím
se k tomu seriálu z roku 1974 Chalupáři.
I když si režisér František Filip na něm moc záležet nedal, je dokladem
o tom, že z propagačního politického díla plného nesmyslů dokážou dobří herci
udělat kus, na který se dá dívat. Komunistům se i za pomoci tohoto seriálu
podařilo vyhnat lidi z měst, rozptýlit je po chatách a vesnických chalupách,
aby zapomněli na nemožnost cestování za hranice a jiné problémy socialistického
zřízení - a hlavně aby neměli čas se shromažďovat na náměstích, na fotbale, v
divadlech a dostali možnost užívat si jako socialističtí boháči letních sídel.
Takové byly komunistické názory. To byl Husákův socializmus, který zásluhou
chat a chalup přežívá do dneška a dědí se z generace na generaci. K tomu se hodí názor pana K.P.:Z velké části Češi
a Slováci jsou ochotni za plný talíř, chatu, chalupu a novou škodovku zříci se
nejen státní příslušnosti, demokracie a lidských práv, ale i morálky, lidskosti
a příslušnosti ke kulturnímu světu.
Josef Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat