Zemědělská strana kopala hrob sobě i celému venkovu

Před pětadvaceti lety mohli v zemi tehdejší obhájci zemědělců mít určitý náskok před ostatními politiky. Základ vytvořili na posledním (XI.) sjezdu JZD na začátku prosince 1989 založením Československé strany zemědělské. Měli předpoklady založit silnou stranu podobnou bývalé straně agrární (republikánské). Družstevní hnutí (Svaz družstevních rolníků) v roce 1989 představovalo silnou a dobře organizovanou sílu spjatou se zemědělstvím a venkovem. V podstatě stačila změna názvu. Velkým problémem bylo, že hnutí družstevních (ale i ostatních) zemědělců bylo naivní - nepřipravené na změnu politického systému, změnu ideologií, změnu životních priorit a na zákeřný konkurenční boj politických stran. Neschopnost sjednotit zemědělce a obyvatelstvo venkova způsobila venkovu a celé zemi nedozírné škody.

Zdánlivě nejlepší předpoklady pro pvolební úspěchy ČSZ byly rychle zlikvidovány nedostatkem objektivních informací a zásluhou vzájemné nevraživosti. Neprospělo jí ani to, že získala na svou stranu redakci Zemědělských novin, později Zemských novin. Jestliže do vedení ČSZ se dostali hlavně funkcionáři JZD a státních statků, ostatní zemědělské strany byly ovládnuty různými "odborníky", z nichž někteří dokonce něco málo o zemědělství a venkovu věděli. Na ně se nabalili další lidé toužící po výhodách přicházejících z politiky.

 Pokusy o obnovení politicky silného zemědělského venkova byly převálcovány přirozenými lidskými touhami po získání jakéhokoli majetku a po zbohatnutí. To se však v zemědělství podařilo jen bezvýznamnému procentu lidí. Ukázalo se, že restituce byly jen pozlátko pro umlčení vlastníků zemědělského majetku. Rozkutálely se jako hrášek. Obrovský majetek zemědělských podniků i restituentů zmizel v různých tunelech nebo byl opuštěn, rozkraden a zdevastován. Venkov se zatím tříštil. Lidé, kteří neměli podmínky k soukromému hospodaření ani předpoklady uplatnit se v transformovaných kolchozech, prchali za prací do měst.

ČSZ hned po svém založení uspořádala sjezd a do svého čela zvolila prof. Františka Trnku (*1931), jemuž na popularitě nepřidávaly kontakty s  Agrokombinátem Slušovice, podniku, který jako jeden z lepších vizitek komunistického režimu byl terčem útoků nových politických elit.  Bylo též známo, že v ČSZ se to jen hemží bývalými komunisty či příslušníky komunistických rodin. Zemědělská strana se od počátku pustila do předem prohraného boje se sobeckými prospěcháři, když se se oháněla vyspělostí socialistického družstevního hospodaření. Nebyla ani schopna postavit se do řady těch, kteří slibovali rozdávání státního a družstevního majetku. To byla velká chyba zakladatelů Zemědělské strany. Navíc šéfové družstev a státních statků sice naoko ZS podporovali, ale brzy pochopili, že přes obyčejné členy a zaměstnance družstev cesta k milionům na osobních kontech nevede a rychle se přeorientovali na tunelářské praktiky ODS.

V prvních volbách v roce 1990 ČSZ neuspěla, když o hlasy ji připravili především vesničtí komunisté, kteří odmítali jakékoli polistopadové změny. Avšak zemědělské strany měly v politice alespoň malé zastoupení. Poslanci Federálního shromáždění se stali zástupci Agrární strany, jež šla do voleb s Občanským fórem, a Svobodné rolnické strany, která byla ve volební koalici s KDU-ČSL.

Bouřlivé roky 1992 až 1992 se v otázkách zemědělství odehrávaly hlavně ve znamení "Zákona o půdě", který připravovalo trio Tlustý, Tyl a Tomášek, nazvané 3T, z nichž hlavně prvně jmenovaný jako příslušník Klausova podvratného křídla v OF měl mediální prostor dokořán otevřený.

Blížily se volby 1992. Zásluhou Josefa Luxe, jenž převzal vedení strany, nejpropracovanější zemědělský program měli lidovci, kteří chtěli nejdříve dořešit majetkové vztahy na venkově a rozšíření služeb pro zemědělství. KDU-ČSL měla ve svém programu, že jedinou formou vlastnictví v zemědělství je soukromé vlastnictví, družstevní vlastnictví je pokládáno za podíly soukromých hospodářů. Zcela opačný program měla KSČ, která kandidovala pod názvem Levý blok a zaujímala odmítavé postoje k restitucím a privatizaci. ČSZ, jež šla do voleb v koalici se stranami nezemědělského zaměření (Zelenými a Československou stranou socialistickou), sice slibovala nápravu křivd způsobených zemědělcům v minulosti, ale  obhajovala družstevní (kolchozní) formu hospodaření, jakou zavedli komunisté. V jejím programu bylo: "Družstevnictví je historicky nejosvědčenější formou spojování slabších k tomu, aby se stali silnými. O družstvech musí rozhodovat družstevníci sami bez vnějších zásahů, družstevnictví musí být považováno za jednu formu vlastnictví. Všichni družstevníci mají právo podílet se na majetku, který vytvořili." Podobný postoj k zemědělství mělo i Občanské hnutí a ČSSD.

Naopak ODS a ODA se přikláněly k důsledné privatizaci a transformaci zemědělských družstev a státních statků. Podle současných sociologických studií však nebyl mezi funkcionáři i členy družstev o transformaci žádný zájem. Nepřáli si ji ani zaměstnanci zemědělských podniků. Venkov nechtěl změnu, kapitalizmus ho nelákal. Přesto transformace byla prosazena a uskutečněna tak, aby vyhovovala funkcionářskému aktivu.

Brzy po volbách 1992 nastal ideologický spor mezi Václavem Klausem, jenž propagoval bezohledný trh bez přívlastků, a Josefem Luxem, který byl zastáncem sociálně tržního hospodářství francouzského či německého a rakouského typu. Spory  o zemědělství nastávaly kdykoli Josef Lux požadoval zabezpečení země domácími potravinami, pracovní příležitosti pro venkovské obyvatelstvo, udržení zemědělského školství a kdykoli vyřkl možnost napojit české zemědělství na agrární politiku EU. S tím zásadně nesouhlasil Klaus, který zemědělství považoval za podnikání jako každé jiné a odmítal jak podporu zemědělské výroby ("Pokud české zemědělství nedokáže bez dotací potraviny vyrobit, tak se dovezou."), tak podporu mimoprodukční funkce zemědělství. Klaus měl za sebou své narychlo vykvašené milionáře a miliardáře, takže Lux prohrával.

Po volbách 1996 už zemědělské a venkovské strany neměly naději na volební úspěch. Trnkova Zemědělská strana ukončila činnost v roce 1996, Agrární strana v roce 2007. Český zemědělský venkov pak měl jen částečnou oporu v KDU-ČSL. Po smrti Josefa Luxe už ani KDU-ČSL neměla charismatického vůdce ani žádného jiného schopného zemědělského politika a v době, kdy ODS křečovitě využívala posledních oken v legislativě  k tunelování státního majetku, byla KDU-ČSL vhozena jako návnada krvelačným mediím. Luxova zemědělská politika byla roztrhána a zašlapána. Ostatní strany, a dnes ani KDU-ČSL, nejsou v honbě za volebními hlasy ochotny a schopny brát na vylidněný venkov jakýkoli ohled. Zaklínadlem se staly nezávadné potraviny. Český venkov je na spojení pod jednu politickou stranu už příliš roztříštěn, nové generace lidí žijících na vesnicích prakticky nic nevědí o zemědělské práci a pracovitém poctivém venkovu, neboť jsou už moderně vychovány k "dělání" peněz jakýmkoli způsobem. (J. Buřič, F. Novotný)