Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 17. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší (7)

Československo mělo jednu celoplošnou rozhlasovou stanici, která vysílala česky a slovensky na několika vlnách, včetně dlouhých vln. V padesátých letech se nazývala "Praha II". Později "Československo", za normalizace "Hvězda" (dnes "Radiožurnál"). Hlavní českou stanicí byla stanice "Praha I", později jen "Praha". V krajských městech byla menší studia, která vysílala jen několik hodin denně, jinak na jejich vlně byla Praha.


Mimo příjmu těchto čs. stanic byla ve městech možnost používat "Rozhlas po drátě". Radiový signál byl dráty rozveden do bytů, podniků, úřadů, obchodů, hotelů, hostinců apod. Stačilo jen připojit reproduktor. Rozhlas po drátě vysílal v podstatě program, jaký měli posluchači běžných přijímačů možnost slyšet na vlně krajských studií. Výhodou pro posluchače bylo, že tento signál nebyl rušen atmosférickými vlivy, nevýhodou, že musel poslouchat vše, že nemohl přeladit na jinou stanici. Toto také vyhovovalo režimu, který byl rád, že lidé se dozvědí jen ty správné informace, že neladí zahraniční stanice. Bylo to pro posluchače výhodné také finančně, protože běžné radiopřijímače byly drahé - v ceně jednoho měsíčního platu.

Všechny rozhlasové stanice řídil podnik "Ceskoslovenský rozhlas", který sídlil v Praze ve Vinohradské ulici. Rovněž televizní studia byla pod centrálním řízení "Československé televize." Hlavní televizní studio bylo v Praze. V Brně. Ostravě, Bratislavě a Košicích byla menší studia.


 Sledování televize se po celé zemi začalo rozšiřovat až v šedesátých letech. Cena televizoru se tehdy pohybovala okolo 4.000 korun. Vysílání bylo až do 70. let černobílé. Nejdříve vysílal jeden program, a to ještě jen ve večerních hodinách. Během dne zářil na obrazovkách jakýsi kulatý terč nazývaný monoskop. Snad to mělo sloužit technikům a opravářům při vylaďování obrazu. Druhý program bylo možné v některých krajích sledovat až osmdesátých letech. Byl prezentován jako program vzdělávací. Mimo toho v některých krajích byl jakýsi III. program, což bylo vysílání sovětské televize. V pohraničních krajích bylo možné sledovat programy televizí sousedních států.



Výpočetní technika existovala i v socialistickém Československu, ale v důsledku omezeného zahraničního obchodu a nedostatku komponentů se vývoj ubíral jiným směrem. Na Západě už začátkem 80. let bylo možné pořídit si osobní počítač, u nás pořád byla snaha  budovat velká státní výpočetní střediska. Podniky data zaznamenávaly nejdříve na děrné štítky, které předávaly do výpočetní stanice v krajském nebo okresním městě. Tam byly údaje spočítané, seřazené a vytištěné na papír. Ten se vrátil podnikům.  Veřejnost nevěděla, o co se jedná, tak jí byly zprávy o počítačích k smíchu. Jeden takový počítač se dostal i do názvu filmové komedie "Jáchyme, hoď ho do stroje." Výroba osobních počítačů se v polovině 80. letech rozběhla i v Československu (např. ve Slušovicích), jejich cena byla závratně vysoká (jako cena nového osobního vozu).


Žádné komentáře:

Okomentovat

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.