Postoloprty, půvabné město s krutou historií.

Schwarzenberské pivovary od roku 1910 vždy k Novému roku zasílaly svým odběratelům kalendáře s vyobrazením schwrzenberských zámků. Jednalo se vždy o barevné reprodukce obrazů od známých českých malířů. Tím se lišily od ostatních pivovarů, které také vydávaly kalendáře, ale s kýčovitými barvotisky různých Bakchů, Gambrinusů a sklepnic v krojích. V roce 1934 byl na schwarzenberském kalendáři otištěn obraz schwarzenberského zámku v Postoloprtech. V té době ještě nikdo netušil, že za 11 let město Postoloprty vstoupí do českých dějin děsivou událostí, takže je přirovnáváno k bosenské Srebrenici, kde došlo k masakru  8.373 lidí. 

 Kolem roku 1121 byl na místě bývalého hradu Dobruš založen jeden z nejslavnějších českých klášterů, s kostelem Panny Marie, nazvaný latinsky Porta apostolorum. Název si po přehození slov zkomolili Češi na Postoloprty, Němci na Postelberg. Klášter se rozvíjel a bohatl, až přišly husitské nepokoje a v roce 1420 byl klášter v Postoloprtech husity dobit, zbořen a vypálen, včetně všech literárních a uměleckých děl. Klášter byl rozebrán, že po něm není ani památka.

Město Postoloprty  potom drželi páni z Loun, po nich páni z Mostu, pak páni z Veitmile. Od nich se dostaly k Jiřímu ze Šternberka, který postoloprtskou tvrz přestavěl na zámek. Jeho syn Jan Rudolf roku 1637 Postoloprty prodal Václavu Michnovi z Vacínova. Po jeho smrti statek koupil Jiří Ludvík hrabě ze Sinzendorfu. Od jeho syna Filipa Ludvíka v roce 1692 město i statek koupil Ferdinand kníže ze Schwarzenbergu (za 600.000 zlatých).

Panství pak bylo rozšířeno o některé okolní dvory (Mory, Lenešice, Nové Hrady, Lipno). V oblasti se pěstoval chmel a především cukrovka. Býval zde jeden z největších českých cukrovarů. Schwarzenberkové si Postoloprty oblíbili. Pořádali zde velké hony. Mezi hosty byl v roce 1833 francouzský král. Po roce 1850 přenesli hony a jiné velké společenské události do jižních Čech (Hluboká) a do Prahy.

Schwarzenberská vrchnost přála i Židům, ale jejich rychle rostoucí počet vyvolával nevoli ostatního obyvatelstva, že jich je příliš (přes 200) a že jsou obci jen ke škodě. Postupně vzniklo malé ghetto, prostor vyhrazený pouze Židům. Spory nebyly ani tolik náboženské, ale tím, že Židé jako schopní lichváři drželi své dlužníky zcela v hrsti. V roce 1709 bylo za krádeže pět postoloprtských Židů na náměstí popraveno.

Karel Filip Schwarzenberg

Podle úředního sčítání lidu z roku 1921 žilo v Postoloprtech 1970 Němců a 1354 Čechů.

I přes národnostní spory (boj o radnici) se Postoloprty v období první republiky dále rozvíjely, vzrůstal počet obyvatel a zlepšovaly se jejich životní podmínky. Soužití v jednom městě nutilo Čechy i Němce ke spolupráci a kompromisům. Po odstoupení pohraničních oblastí Československa po mnichovské dohodě v roce 1938 se město Postoloprty stalo součástí německé Třetí říše.

Torzovité prameny nedovolují přesnější pohled, podle jednoho náhodně dochovaného záznamu zemřelo během prvních pěti měsíců existence tábora více než 100 lidí. Smrt přicházela i zásluhou svévolných masových poprav prováděných vojáky Svobodova armádního sboru a Rudými gardisty. (kapitán Vojtěch Černý, nadporučík Jan Zícha, nazývaný Petrov, poručík Jan Čutka a velitel domobrany Bedřich Reicin). V Postoloprtech bylo internováno několik tisíc sudetských Němců (a j

Generál Spaniel.

V květnu 1945 se Postoloprty se měly stát sídlem velitelství 1. československé divize, a proto zde došlo k mimořádným opatřením. Již počátkem června 1945 byli místní Němci soustředěni do internačního střediska v kasárnách a část do bývalého výcvikového tábora Hitlerjugend v bažantnici. Velitel generál Spaniel vydal rozkaz:    "Vyčistěte prostor! Dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane živých, tím méně se jich dostane přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel." Internovaní Němci byli hnáni na práce na polích a v dílnách. Životní podmínky v táboře byly kruté, což se projevilo velkou úmrtností lidí.

ejich českých partnerů ze smíšených manželství) Nejméně 763 z nich - hlavně mužů - popravčí čety zastřelily. Zabity byly i některé ženy a muži mladší 15 let. (Pět chlapců z Hitlerjugend ve věku od 12 do 15 let si chtělo ve vedlejší zahradě natrhat ovoce. Chytila je hlídka a na příkaz obecního policisty Bohuslava Marka je brutálně zmlátila. Poté je před zraky ostatních internovaných demonstrativně popravila.)

Poslanec JUDr. B. Bunža

V roce 1947 se postoloprtským masakrem začala zabývat vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění vedená lidoveckým poslancem JUDr. Bohumírem Bunžou. Ve dnech 17. až 27 září 1947 byla za přísného utajení provedena exhumace hrobů.

Dobové ilustrační novinové foto - místo a čas neznámé.

 Exhumace proběhla za přítomnosti úřední komise sestávající z velitele voj. útvaru, úředního lékaře a vyšetřujícího soudce. Nalezeno bylo devět hromadných hrobů a v nich 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě. Skutečný počet obětí však může být vyšší, protože všechny hroby nemusely být nalezeny. Odhady historiků se pohybují mezi 2000-3000 mrtvých.

Seznam lidí identifikovaných při exhumaci.

Komise vyslechla Černého i Marka. Velitel Černý ve své výpovědi vydání rozkazu k popravám přiznal a Marek ve výpovědi odhadl počet popravených na tisíc osob. Poválečné události však byly pro mnoho lidí nebezpečné, také politicky, proto nebyli viníci masakru označeni a závěrečná zpráva komise zůstala tajná. Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly jako běžnou  událost vyplývající z boje proti německým armádám.

Po komunistickém puči v roce 1948 bylo jakékoliv další vyšetřování zastaveno a z postoloprtského masakru se stalo tabu. Do listopadu 1989 o něm téměř nikdo nevěděl.

Poslanci Bunžovi, který masakr odhalil, se po únorovém komunistickém převratu podařilo emigrovat, čímž si zachránil život. V pozdějším politickém procesu totiž byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Z postoloprtských vrahů nebyl nikdy nikdo souzen.

 Vyšetřování v letech 2006-2009: Policie vyslechla na 37 svědků včetně osob žijících v Německu. Došla k závěru, že k vraždě pětice chlapců dal rozkaz štábní kapitán Vojtěch Černý, zatímco k vraždě dalších třech osob dal rozkaz vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Černý s Markem přitom byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy. Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.

V roce 2010 se v Postoloprtech objevila deska upozorňující na nevinné oběti. Tragédií je, že se ozvaly protesty zastánců vraždění. Jedni operují tím, že se nejednalo o nevinné oběti, dle nich všichni byli popraveni  po právu, protože mluvili německy. Jiní zase tvrdí, že exhumované mrtvoly jsou oběti wehrmachtu, který v Postoloprtech postřílel Židy soustředěné ve zdejším lágru. (R. Fischer)