Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pátek 6. ledna 2017

My nejsme rasisté! Zahradníček napsal.

"Nejsme žádní rasisté a nacionalisté, akorát nesnášíme:
lidi jiné barvy pleti
lidi, co nemluví česky
lidi pokorné
lidi chudé
lidi bohaté
Abstinenty
Alkoholíky
Lidi tlusté
Lidi hubené
Lidi malé
Lidi velké
...
 - prostě nesnášíme každého, kdo nevypadá a nejedná podle našich představ."

 Takto se na internetu k životu v České republice vyjadřuje pořád víc lidí, jimž je volně umožněno hlásat cokoli. Jsou to asi zaklínadla zakomplexovanosti, která oslovují neuvěřitelné množství lidí. "Kdo nejde s námi, jde proti nám."

Připomíná mi to jednoho člověka, který byl denně ve více či méně podnapilém stavu. Běda však, řekl li mu někdo, že je opilec. To ho přivádělo k zuřivosti, křičel, že žádný opilec není, pouze se občas  napije.

Nejsem rasista, jen nesnáším Afričany a Asiaty říká v ČR už kdekdo
Rasistické vášně nyní v mediích rozpoutal obchodní řetězec Liedl, který v reklamě do prodávaných oděvů oblékl  černocha. Arab se v reklamě Liedlu žádný neobjevil, rekce v tisku ano:
"Jsem šokován, že používáte arabské číslice. Pokud okamžitě nezačnete používat normální bělošské české číslice, budu nakupovat v jiných supermarketech!"
A šmitec!

Reklamní kampaň společnosti Lidl, která otiskla na letáku černocha ve sportovním oblečení, zaujala i senátora Jana Velebu (SPO). Řekl, že mu černoch nevadí, ale že nechce reklamy s muslimy. Jak rozezná muslima od jiného člověka, třeba od iráckého křesťana, nesdělil.

Veleba býval zemědělským tajemníkem OV KSČ, potom ředitelem státního statku, šéfem Agrární komory a nakonec se stal příznivcem prezidenta Zemana a senátorem. Svým posledním výrokem zřejmě chtěl naznačit, že také dokáže hádat z ruky.


Za hranicemi mají z českých názorů na černochy a jiné cizince legraci. Ono totiž nehrozí, že m alý český rasista tam někoho ohrozí. 

pondělí 2. ledna 2017

Největší traktory světa 2016

Aby na polích pracovaly traktory o větším výkonu než 600 PS a hmotnosti okolo 20 tun, není ve větší části světa obvyklé, přesto takové traktory jsou vyráběny. Protože jejich síla se nedá v praxi dobře využít, jedná se více o prestižní záležitost výrobců, o napodobení závodů ve zbrojení. Seznam těchto traktorů také sestavil německý zemědělský časopis Profi (foto zvg, Stephan Schmidlin,Wikipedia). Chybí zde popis pověstného největšího traktoru světa BigBud, který je popsán v jiných článcích (Nejsilnější traktory světa).


Case  Steiger Quadrac 620, vyráběn ve Forgu, Severní Dakota (USA). Motor: Fiat Power Train FPT, 6 válců, obsah 12,9 l, výkon 462,3 kW/620 PS, váha: 21.839 kg.

Challenger MT 875E, vyráběn v Jacksonu, Minnesota (USA).  Motor: Agco Power, 12 válců a obsahem 16.8 l ,  výkon 440 kW (598 PS); Váha: 19.321 kg. 

Claas Xerion 5000, vyráběn v Harsenwinkelu (Německo). Motor: Mercedes-Benz, 6 válců, obsah 12,8 l, výkon 382 kW/520 PS, váha 16.570 kg.

Deutz-Fahr 9340 Agrotron TTV, vyráběn v Lauingenu (Německo).  Motor: Deutz, 6 válců, obsah 7,8 l, 232 kW/316 PS. Váha: 11.999 kg. 

Fendt 1050 Vario von Agco, vyráběn v Marktoberdorfu (Německo). Motor: MAN, 6 válců, obsah 12,4 l, výkon 372,9 kW/500 PS, váha: 14.000 kg. 

John Deere 9620RX, vyráběn ve Waterloo, Iowa (USA). Motor: Cummins, 6 válců,  obsah 14,9, Výkon 462,3 kW/620 PS, váha: 19.754 kg. 

Kirovec K-744, vyráběn v Petrohradě (Rusko). Motor: Mercedes-Benz, 6 válců,  obsah 10,7 l, výkon 314 kW/428 PS, váha: 17.000 kg. 

New Holland T9.700, vyráběn ve Forgu, Severni Dakota (USA). Motor: Fiat Power Train FPT, 6 válců, obsah 12,9 l, výkon 462,3 kW/620 PS, váha: 19.079 kg. 


Versatile HHT 4WD 575, vyráběn ve Winnipegu, Manitoba (Kanada). Motor: Cummins, 6 válců, obsah 14,9 l, výkon, 429 kW/ 575 PS, váha: 20.729 kg. 
BigBud


středa 28. prosince 2016

Český venkov se změnil víc, než všichni čekali

Elektronická evidence tržeb urychlí proces, kdy tradiční česká vesnice bude stále většímu počtu lidí sloužit jen jako ubytovna či víkendová zotavovna. Výroba potravin i klasická vesnická řemesla ztratily na atraktivitě. Je to proces nevratný.  


 Po dvorech a zahradách, kde kdysi pobíhala drůbež, jsou teď túje, skalka, bazén a přístřešek se zahradním krbem. Když někoho napadne vzít kosu a vysekávat příkop a sušit seno pro králíky, je považován za pomatence ze středověku. Domácí zabíjačku dělají jen ti největší nadšenci, přitom si vepříka nevykrmí, ale koupí od velkovýkrmny.

Český venkov se mění zásadním způsobem. Rychle došlo k zakrnění selských genů. Nikdy v minulosti nebyla výroba potravin tak přehlížena, jako je nyní. Nikdy dříve lidé vesnici nechápali jen jako zónu rekreace a relaxace. A také určitě nikdy v historii nebylo, aby venkovské obyvatelstvo jezdilo nakupovat všechny potraviny do měst.

Dochází také k poměrně dramatickým změnám v životním stylu, pro něž se v historii sotva hledá paralela. Jelikož i většina obyvatel venkova má dnes zaměstnání mimo vesnici, ve městech, úměrně tomu přejímá městský či  příměstský životní styl a morálku.

O tento vývoj na českého venkova, k němuž neočekávaně došlo po roce 2000,  se z velké části postaralo dědictví po komunistickém režimu, který před šedesáti lety násilně přerušil staletá pouta lidí k půdě. Mladší generaci, která jediná by po listopadu 1989 s perspektivou mohla na rodinné tradice navázat, už chyběly vědomosti a zkušenosti, které se předávaly z generace na generaci. Navíc privatizátoři ve vládě nepřáli tradici, jakým bývala spolupráce drobných zemědělců s drobnými zpracovateli. Zvítězila megalomanie. Proto je u nás tak odlišný venkov oproti třeba Rakousku, Bavorsku či Polsku, kde ona tradice nikdy uměle přeťata nebyla.

Dnes je koncentrace zemědělské výroby v ČR ještě výraznější než za komunismu a půdu obhospodařuje pouze relativně úzká vrstva novodobých zbohatlíků, z nichž ten největší je ministrem financí.


A miliony drobných vlastníků půdy jsou vlastně šťastny, že na polích už pracovat nemusí a mohou zděděné pozemky za mrzký peníz pronajímat a prodávat. Přitom jejich předci by prodali kus pole až tehdy, když by neměli co jíst. 


neděle 25. prosince 2016

Vánoce a kostely

Vánoce jsou časem, kdy si i většina vlažných věřících či dokonce mnozí nevěřící najdou čas k návštěvě kostela. Zejména o Štědrém večeru při půlnočních bohoslužbách některé svatostánky praskají ve švech. V „běžnou" neděli je ale obrázek o stavu křesťanství v Česku žalostný. Prázdnotou zejí především chátrající chrámy na sudetském území v západních a severních Čechách.

Nově postavený kostel v Chuchelné u Opavy
Nejhůře je na tom litoměřická diecéze, kde na jeden kostel či kapli připadá v průměru jen 10 pravidelných návštěvníků nedělních bohoslužeb. Naopak nejvíce (113 lidí) lze napočítat v ostravsko-opavské diecézi (viz Kolik je v průměru lidí na nedělní mši v kostelích).

Výrazný úpadek křesťanství na severu i západě Čech je možno jednoznačně přičíst na vrub událostem po roce 1945, kdy bylo z této části země vystěhováno původní německé obyvatelstvo a místo něho přišla masa nemajetného městského a venkovského proletariátu, výrazně doplněná prospěcháři a zloději všeho druhu. O její doplňování se 40 let staraly komunistické vlády. Všude tam, kde bylo původní obyvatelstvo nahrazeno primitivními dosídlenci, došlo k vykořenění křesťanských tradic. Naopak tam, kde byl odsun německého obyvatelstva bojkotován a odkládán do nekonečna– například na Hlučínsku, Českotěšínsku, Třinecku a Jablunkovsku- a cizí majetek nebyl luze k dispozici,  jsou křesťanské tradice stále velmi živé.

Ostravsko-opavská diecéze je oblastí s nejvyšší hustotou obyvatelstva v ČR a zároveň se spíše průměrnou hustotou kostelů (nejvyšší hustotu chrámů vzhledem k rozloze vykazuje Olomoucká arcidiecéze a výše zmíněná Litoměřická diecéze)  což celkové výsledky nepochybně též ovlivňuje.
V kostele sv. Zikmunda v Rapšachu (okres JH) není během vánoc 2016 a Nového roku 2017 ani jedna bohoslužba.
Situace v českobudějovické diecézi, v jihočeském a šumavském příhraničí, je trochu jiná. Po vysídleném německém obyvatelstvu zůstala zde prázdnota. Pokud osídlenci přišli, brzy utekli, takže spousta obcí zanikla, kostely a kaple byly zbourány. Pokud zůstaly, chybí obyvatelstvo.

Úpadek křesťanských tradic má v českých zemích kořeny už v 19. století, kdy národní obrozenci při vyvolávání národnostních a protirakouských vášní obviňovali ze všeho zla císaře a vládu dodržující zásady katolické církve. Proto hned po vyhlášení Československa v roce 1918 bylo hlavní heslo "Pryč od Vídně i od Říma." Tohoto větru se chytil i populista T.G.Masaryk, který přešel z katolické církve na církev evangelickou a brzy potom na nově vytvořenou československou církev husitskou.

 
8 % občanů ČR chodí do kostela pravidelně
39 % lidí řadí návštěvu kostela mezi své tradiční vánoční zvyky.
35 % občanů uvádí, že věří v Boha (od roku 2012, kdy to bylo 30 %, historicky nejméně, je zaznamenáván pozvolný nárůst).

40 % uvádí, že v Boha určitě nevěří.

středa 14. prosince 2016

Zemřel muzikant Jan Navara

Výborný hudebník Jan Návara známý z dechových kapel Budvarka a Babouci zemřel 11. prosince ve věku 79 let. Pohřeb měl ve středu 14. prosince v českobudějovické smuteční síni sv. Otýlie.

Jan Návara se sice narodil 6. srpna 1937 v Praze, ale mládí prožil v Křeči u Tábora. V šesti letech začal chodit do houslí, přehrál dvanáct sešitů Malátovy školy, pak přišla křídlovka. Když si ovšem na průmyslovce založili kapelu, chyběla tuba, a tak přešel na ni. A zůstal.

Dvě sezony hrál v Jihočeském divadle – ovlivněn klasickou hudbou dal synovi jméno Dalibor a dceři Šárka podle děl Bedřicha Smetany. Jeho nejdelší angažmá bylo u Budvarky, kde vyhrával 32 let, objel s ní Evropu i USA a natočil na 500 skladeb. Zdatným přínosem byl i pro kapelu Babouci, především pro jeho nenapodobitelný přednes. S Babouky natočil mnoho DVD a pořadů pro Českou televizi.

středa 7. prosince 2016

Walter Nowotny, proslulý stihač 2. světové války

7. prosince 1920 se v dolnorakouském Gmündu (na česko-rakouské hranici) narodil Walter Nowotny, který později proslul jako pilot německé Luftwaffe. Po maturitě na reálce v Laa an der Thaya pracoval půl roku povinně v Říšské službě NSDAP. Potom se v roce 1939 přihlásil k vojenskému letectvu. 
Messerschmitt ME-262
Základní výcvik prodělal ve Vratislavi. Od 1. dubna 1941 se jako čerstvý absolvent leteckého učiliště a poručík Luftwaffe zapojil do akcí na východní frontě. Do 1. ledna 1943 sestřelil 190  sovětských letadel, což byl nevídaný výkon. V září 1943 Walter Nowotny, nazývaný Nowi, už jako kapitán a držitel nejvyšších nacistických vojenských řádů, měl na kontě 225 sestřelených nepřátelských letadel (při 421 startech). Velký podíl na Nowotneho úspěších měl jeho stín, stihač Karl Snörrer (1919-1979), který měl za úkol "krýt mu záda." Po 255 sestřelu byl Nowotny stažen z aktivní služby na východní frontě a jmenován velitelem školní eskadry "Komando Nowotny" v Pau ve Francii, která se cvičila na Messerschmittech ME-262. Zde se mu podařily ještě 3 sestřely. Celkovým počtem 258 sestřelených letadel se zařadil mezi čtyři nejúspěšnější stihače německé Luftwaffe. 
Walter Nowotny

 8. listopadu 1944 Walter Nowotny s Messerschmittem zaútočil na americké bombardéry. Tentokrát neúspěšně. Byl sestřelen americkým stihačem Eduardem Haydonem a zahynul (ve věku necelých 24 let) nedaleko Hesepe. Při státním pohřbu byl pochován na Centrálním hřbitovu ve Vídni. 

sobota 3. prosince 2016

Rusko se vrací k hrdinům, jako byl Stalin

Podle toho, co se nyní v Rusku píše, admirál Alexander Kolčak nebyl žádným admirálem ani hrdinou, ale zbabělým přeběhlíkem a prospěchářem. Reakce na film Admirál musely přijít. Pamětní desky v Petrohradě, Jekatěrinburku a jinde, připomínající Kolčaka jako hrdinu a bojovníka proti bolševikům, jsou zakrývány, natírány černou barvou a odstraňovány. Památník před poštou v Jekatěrinburku prý musí střežit policie.
Alexander Kolčak

"Přetírání Kolčakových památníků černou barvou nestačí, je třeba vyhodit do povětří celé budovy," řekl Oleg Ševcov, který akce řídí.

28. června 1916 byl víceadmirál Kolčak jmenován velitelem Černomořské flotily. 20. října 1916 v Sevastopolu byla potopena bitevní loď "Císařovna Marie", po ní německo-turecké křižníky "Goeben" a "Breslau", které odstřelovaly Sevastopol a další ruská města. Podle současných názorů to nebyl Kolčak, kdo nepřátelské lodě potopil, neboť samy explodovaly a potopily se. Naopak Kolčak prý způsobil, že byly potopeny desítky ruských lodí.

2. března 1917 Kolčak prý požadoval abdikaci cara Mikuláše II. a v červnu 1917 utekl od černomořské flotily a dal se k bolševikům. Seznámil se s Američany a 27. července 1917 odjel do USA. Po návratu se stal ministrem ruské vlády v Ufě  a byl jím ještě počátkem listopadu 1918. Není prý pravdou, že vládl celému Sibiři, nýbrž jen několika malým oblastem a několika železničním tratím na Uralu a na Sibiři. Skutečným vládcem Sibiře byl krátce sedmadvacetiletý kozácký kapitán Grigory Semjonov. Jeho podporovalo hlavně Japonsko, protože mu odprodal část Sachalinu. Japonsko v roce 1918 Semjonovovi poslalo 4,5 milionu rublů, rovněž Francie mu dala 4 miliony rublů.

Semjonova ovšem neuznával primátor Omsku, který vojenkou moc nad oblastí předal veliteli 3. divize Československé sibiřské armády generál-poručíkovi Radolovi Gajdovi. Nastalo v Sibiřské republice dvojvládí. Kolčak obnovil svátky, které schválila Prozatimní vláda a v prosinci 1919 uvolnil trh zemědělských produktů. Gajda ovšem vydal dekret o hospodářství řízeném stejně jako za bolševiků.

Boj o to jestli Rusko bude republikou nebo monarchií zřejmě nakonec rozhodli socialistické živly v československých legiích, které s odůvodněním, že se nebudou míchat do ruských záležitostí, odmítly poslušnost. Než byla vzpoura v čs. legiích potlačena, bolševici  Kolčaka popravili a pohřbili pod ledem řeky ANKARY. Gajda se vrátil do Československa, ale byl prezidentem Masarykem degradován na vojína a propuštěn z čs. armády.

Po pádu komunizmu byly v Rusku oslavováni hrdinové, kteří se proti diktatuře Lenina, Stalina, Chruščeva a Brežněva dokázali postavit. Mezi odpůrce bolševiků patřil i Kolčak. Na to se zřejmě má zase zapomenout. Válečná loď "Admirál Kolčak, postavená v roce 2012 v Kaliningradu, byla náhle přejmenovaná na "Admirál Makarov".

Je v souvislosti s ničením Kolčakových památníků prosazován názor, že památníky by se měly stavět jen vojevůdcům, kteří vyhráli nějakou válku jako byli Petr Veliký, Kateřina Veliká či Jozif Vissarionovič Stalin. Kolčak prý žádnou válku nevyhrál.

středa 23. listopadu 2016

Rudolf Slánský obětí největšího politického procesu

 3. prosince 1952 byl spolu s dalšími deseti lidmi  popraven Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a největší přítel prezidenta Klementa Gottwalda.  Státní soud zdůvodnil rozsudek Slánského vyzvědačstvím, velezradou, sabotáží a vojenskou zradou. Celý monstrproces se přitom opíral o činnost tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra, v němž mu byla přiřčena vedoucí role. Žádné takové centrum ovšem ve skutečnosti neexistovalo a vyšetřování tak vyústilo ve snad nejabsurdnější proces dvacátého století. 
První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Dalším byl Otto Šchling, brněnský tajemník KSČ, v říjnu 1950, a pak v lednu 1951 následovali další, Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Artur London, jeho náměstek, a Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

V západoněmeckém Bensheimu sídlila zpravodajská organizace OKAPI. V jejím čele byl generál František Moravec a několik dalších bývalých vysokých důstojníků čs. armády.

OKAPI se snažila zpravodajsky mapovat veškeré dění ve staré vlasti s důrazem na podchycení opozičních a odstředivých proudů. K tomu především studovala otevřené zdroje (tisk a rozhlasové vysílání), které pravidelně monitorovala. Mužům z OKAPI sice při sledování čs. tisku neuniklo, že při oslavách padesátin 31. července 1951 neobdržel Rudolf Slánský blahopřejný telegram z Moskvy, uniklo jim však, že v Praze už několik měsíců probíhalo vyšetřování „protistátního spikleneckého centra“.

Původně se jeho hlavou měl stát Otto Šling, později pak Marie Švermová. Ta byla obviněna z přípravy spiknutí, které si kladlo za cíl vyvolat v zemi státní převrat a převést Československo po vzoru Titovy Jugoslávie do tábora imperialismu, odstranit Slánského i další představitele Gottwaldova vedení. V této konstrukci se počítalo se skupinou trockistů mezi interbrigadisty, s účastí londýnského exilu a pracovníky mocenského aparátu.

Na podzim 1951 však došlo z podnětu Moskvy a sovětských poradců k proměně koncepce. V hlavní roli už neměli účinkovat trockisté a pozornost vyšetřovatelů StB se měla soustředit na sionisty a na neexistující, tzv. druhé centrum moci v čele s Rudolfem Slánským. Nyní se StB zatčené členy „skupiny Švermová–Šling“ snažila přesvědčit o opaku toho, co dosud vypovídali: že to nebyli oni, kdo chtěli odstranit Slánského, ale že právě on stál v čele jejich spiknutí.

Po vynuceném odchodu Slánského z vedoucí stranické funkce na zářijovém zasedání ÚV KSČ (a jeho sebekritice) zintenzívnili vyšetřovatelé výslechy v souvislosti s jeho osobou. Žádný z poznatků ale stále neobsahoval „důkaz“ takového ražení, aby mohl být podnětem k Slánského zatčení.

Podezření OKAPI, že v očích Stalina ztrácí Slánský pozice, se po jeho odvolání z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ v září 1951 se změnilo v jistotu.

A právě tehdy se v hlavě operačního důstojníka OKAPI majora Františka Ostrého zrodil diletantský nápad: využít obtížné situace Rudolfa Slánského a nabídnout mu útěk na Západ.

Ostrý zřejmě neměl s komunisty větší zkušenosti, neznal komunistickou víru, nepočítal s tím, že Slánský je kovaný komunista, oddaný marxizmu, který zproštění z nejvyšší funkce bral jako správné rozhodnutí strany, o němž se nepřemýšlí a nediskutuje, a k dobrovolnému útěku na Západ by se nikdy neodhodlal. Nedovolil by mu to také strach, protože věděl, že na zeměkouli nebylo místečko, kde by ho sovětští agenti nenašli a nezlikvidovali.

 Na návrh Ostrého tak byla zahájena akce, která dostala později název operace Velký metař. Naivní představy byly, že se podaří od Slánského získat důležité politické, vojenské, ekonomické a jiné informace ze sovětského bloku a potom muže z OKAPI ocenění od chlebodárců z americké CIA nemine.

 Hlavním podnět k pozdějšímu největšímu československému politickému procesu dal pravděpodobně dopis Velkému metaři,  který dvojí agent Rudolf Nevečeřal (pracoval pro americkou CIA i československou StB) přivezl ze zahraničí a 9. listopadu 1951 v Chebu předal Státní bezpečnosti (Pohraniční stráži). Dopis byl určen jakési Daniele Kaňkovské, která ho měla předat Slánskému (Velkému metaři).

Text dopisu:  „Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává obtížnější, a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávami z dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování známé v případě Gomulky. Doufáme, že tento dopis Vás zastihne ještě včas. Nabízíme Vám bezpečný odchod na Západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru.
V případě, že souhlasíte, budeme moci Váš odchod zprostředkovati neprodleně. Jako důkaz Vašeho souhlasu stačí utrhnouti dolní polovinu tohoto dopisu. Na útržek poznamenejte datum, kdy je odchod žádoucí. Instrukce k odchodu dostanete toutéž cestou, buďte opatrný a nesvěřujte se nikomu, ani doručitel dopisu neví, oč jde.
Abyste se přesvědčil, že tato akce je podniknuta ze Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na vlně 48,9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24. listopadu, dále 1. prosince 1951, vždy v 19.53 hodin. Heslo zní: ,Zlé věci přicházejí najednou‘. Vzkazuje Podpora. Listopad 1951.“

Jako Podpora se podepisoval major František Ostrý pracujíci ve zpravodajské organizaci OKAPI. Organizace se při akci Velký metař dopustila mnoha omylů, které přispěly k Slánského popravě.

Dopis, přinesený agentem Rudolfem Nevečeřalem, si StB okopírovala a předala údajné Slánského důvěrně známé Daniele Kaňkovské. Ta osobně Slánského neznala, ani s ním nikdy nemluvila. Znal ji Herbert Kauders, který emigroval do Německa v dubnu 1951 a její kontakty se Slánským si vymyslel a doporučil ji zpravodajské organizaci OKAPI.

Agent StB Rudolf Nevečeřal 15. listopadu 1951 Danielu Kaňkovskou navštívil a předal ji dopis společně falešným východoněmeckým občanským průkazem pro Slánského, včetně fotografie. Domluvil si s ní schůzku. Předtím ovšem ji navštívili jiní dva agenti StB, kteří se jí ptali na známost se Slánským a naznačili jí, že přijetí jakékoli zásilky má ohlásit na StB. Kaňkovská vytušila nějakou zradu a obdržené doklady pro Slánského 23. listopadu 1951 spálila. Příští den byla zatčena (při procesu se Slánským byla odsouzena na 13 let vězení).

Text dopisu si už 9. listopadu přečetli v Praze sovětští poradci a hned informovali Moskvu. 11. listopadu tajně přiletěl do Prahy Anastáz Mikojan a hned Gottwaldovi doporučil, aby nechal Slánského zatknout. Gottwald souhlasil, ale chtěl konkrétní důkazy. Ty mu byly předloženy až na schůzce 23. listopadu 1951 odpoledne, které se zúčastnil zástupce StB Antonín Prchal, sovětský poradce na StB Alexej Bezčastnov, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, předseda vlády Antonín Zápotocký a ministr národní obrany Alexej Čepička. Po přečtení dopisu Velkému metaři a vyslechnutí magnetofonových záznamů s hesly ze Svobodné Evropy Gottwald dal příkaz k okamžitému zatčení Slánského.

O Slánského zatčení informovala už 23. listopadu 1951 večer Svobodná Evropa. Československý rozhlas zprávu o zatčení hlásil až 27. listopadu.

Sovětští poradci s pomocí StB zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů až po umírněné komunisty. Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci.

 Soud se konal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952 . Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Obžalovaní byli obviněni ze špionáže, trockizmu, titoizmu, spiknutí proti republice a z nepřátelství k československému lidu. Všichni obžalovaní se museli naučit dokonale nazpaměť své výpovědi, které jim napsali vyšetřovatelé. Před oficiálním soudem několikrát byli z přezkoušeni.

27.listopadu 1951 byl vynesen rozsudek, který československému soudu prostřednictvím ÚV KSČ nadiktoval ÚV KSSS: jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři k doživotnímu žaláři.

Proces měl v Československu velkou mediální publicitu; přišlo přes 8500 peticí pracujícího lidu a všechny žádaly smrt pro obžalované. Prezident Klement Gottwald odmítl obžalovaným udělit milost.

Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Eugen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)

Odsouzení k smrti byli v noci na 3. prosince 1951 na dvoře Pankrácké věznice uškrceni. Mrtvoly byly spáleny a popel rozmetán neznámo kde.

V roce 1963, za prezidenta Antonína Novotného, byli všichni potrestaní procesu se Slánským tajně stranicky i soudně rehabilitováni. Rehabilitace byla zveřejněna až v roce 1968.







pondělí 21. listopadu 2016

Hospody, EET a Rakousko. Zahradníčkovy úvahy.

Jak se blíží prosinec 2016 nabírají diskuse zase konfrontační charakter. Od 1. prosince vstupuje v platnost zákon o elektronické evidenci tržeb. Na jedné straně nářek podnikatelů, na druhé jásot novodobého proletariátu, který v každém živnostníkovi vidí zloděje okrádajícího stát. Tak jak to vyhlašuje autor EET Andrej Babiš.

Spousta vesnických obchodníčků a hostinských už ohlásila zrušení živnosti a odchod na úřad práce. Paradoxem je, že největší strach z EET mají poctiví živnostníci.  Ti, co zásluhou neplacení daní mají největší nelegální příjmy, jen mávnou nad EET rukou, poradili si vždycky, jak se vyhnout placení daní, tak si poradí zase.  Vědí, že i když budou mít třeba 5 pokladen, přesto nějak okradou stát i jednotlivé občany.

Samotná evidence tržeb není jistě nic, co by poctivým občanům uškodilo, ale je to signál, že stát chce občana ještě víc přiškrtit. Zvláště toho venkovského, který si pořád užívá moc prostoru a svobody. A hlavně moc šetří.  "Vesničané utrácejí málo peněz. Moc sice neberou, ale i z toho mála dokážou uspořit víc než ti s trojnásobnými příjmy. Stát je zadlužený a na vesnicích leží nečinně peníze.  Vesničané jezdí ve starých škodovkách a fabiích, dovolenou neznají, chodí v modrákách nebo tesilových oblecích z dob normalizace. Ti jsou schopni ušetřit, i kdyby nic nevydělali. Z peněz v punčochách stát nic nemá. Když peníze neutrácejí, tak je nepotřebují a je třeba je z nich vytáhnout."

Dnes večer to bude přesně 100 let, co zemřel rakousko-uherský císař a nekorunovaný český král František Josef I. Smrt  panovníka, který 68 let stál v čele mnohonárodního státního útvaru, na věky zničila lesk a slávu monarchie. Karel I., nástupce Františka Josefa, byl jako císař, i se svým mnohem lepším vzděláním a schopnostmi, pouhým stínem svého předchůdce. František Josef I. byl,  a vždy bude, první symbol monarchie. To platí i pro české země, kde slova jako Rakousko či František Josef I., vyvolávají stále záchvaty zuřivosti. 100 let po smrti  císař děsí Prahu, že by mohla přijít o blahobyt , jehož základ právě za vlády Františka Josefa byl položen. Rakousko-Uhersko  byl vyspělý stát s parlamentní demokracií a svobodou občanů, které se v té době asi žádná země nevyrovnala (Anglie a Francie vládly tvrdě v koloniích, USA se nechtěly smířit s koncem otrokářství). Vymluvit národu se to 20 let snažili politikové prvorepublikoví a 40 let komunisté.

Slova Ferdinanda Peroutky, že nejsme národ Žižkův, ale národ Františka Josefa I., mohou být také příčinou útoku současného prezidenta na Peroutku. Hitler-gentleman může být jen záminkou. Peroutka totiž toho na komunisty, včetně předsrpnových jako byl Miloš Zeman,  věděl dost a nenechával si to pro sebe, ale publikoval a posílal na vlnách Svobodné Evropy do éteru.

K Rakousku náhle soustředil pozornost Václav Klaus. Ten Klaus, který v roce 1990 se při dotazu; kdy životní úrovní doženeme Rakousko, s typickým úšklebkem pronesl, že taková malá bezvýznamná země jako Rakousko nemůže být naším vzorem. Dnes Klaus podporuje Hofera, což je takový rakouský Trump, a sice se tváří jako rasista, nacionalista a fašista, ale má to blíž na měsíc než k přiblblému českému  rasizmu, který hájí Zeman s Klausem a Konvičkou. Takže zvolení Hofera nebude pro demokratickou Střední Evropu  mít žádný vliv, alespoň ne takový, jaký by si přál Klaus. Aťse stane v Rakousku prezidentem Petr nebo Pavel, Rakousko si pojede  západoevropskou cestou, kterou mu projelo Německo.
Zahradníček Josef, 21.11.2016

Pře 100 léty zemřel císař František Josef I.

S prodlužující se světovou válkou si František Josef I. nejspíš uvědomoval, že napadení Srbska Rakouskem-Uherskem byl fatální omyl. Existují důkazy, se chtěl boje ukončit nejpozději na jaře 1917. „Příští jaro s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli," měl říci v létě 1916 svému křídelnímu pobočníkovi Albertu von Marguttimu.

Na to už mu ale nebyl dopřán čas. V druhém listopadovém týdnu toho roku onemocněl šestaosmdesátiletý vladař zápalem plic. Nebylo to poprvé, ale tentokrát byla situace vážná, takže byli povoláni členové rodiny včetně následníka trůnu Karla a jeho manželky Zity. Přes vysokou horečku se císař snažil normálně úřadovat, seděl u stolu, vyřizoval akta, vstoje přijímal návštěvy.

Teprve 21. listopadu odpoledne byl nucen ulehnout, přesto svému komorníkovi Eugenu Ketterlovi řekl: „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle." Byla to ale jeho poslední slova, ve 21 hodin zemřel.

Zaslouží si připomenout lidské gesto nového panovníka Karla I., který navzdory nevůli širší rodiny osobně přivedl k lůžku mrtvého císaře jeho dlouholetou přítelkyni Kateřinu Schrattovou, aby mohla položit dvě bílé růže. Podobně působivé jsou dodnes i fotografie ze samotného pohřbu, kdy – ač uprostřed války – šel Karel I. se Zitou a synem Ottou pěšky za rakví ulicemi Vídně. 

„Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného," zhodnotil éru zemřelého panovníka přední český historik Josef Pekař při smutečním shromáždění, které se konalo na pražské univerzitě 4. prosince 1916. „Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době," prohlásil.


Po stu letech a po překonání epoch nacionalismu, nacismu i komunismu zní Pekařův dobový soud nad Rakouskem-Uherskem stále aktuálně. Až by se chtělo dodat, že to bylo pěkné a že Češi jsou oním zašlým věkem dodnes potěšeni.
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.