Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 3. prosince 2016

Rusko se vrací k hrdinům, jako byl Stalin

Podle toho, co se nyní v Rusku píše, admirál Alexander Kolčak nebyl žádným admirálem ani hrdinou, ale zbabělým přeběhlíkem a prospěchářem. Reakce na film Admirál musely přijít. Pamětní desky v Petrohradě, Jekatěrinburku a jinde, připomínající Kolčaka jako hrdinu a bojovníka proti bolševikům, jsou zakrývány, natírány černou barvou a odstraňovány. Památník před poštou v Jekatěrinburku prý musí střežit policie.
Alexander Kolčak

"Přetírání Kolčakových památníků černou barvou nestačí, je třeba vyhodit do povětří celé budovy," řekl Oleg Ševcov, který akce řídí.

28. června 1916 byl víceadmirál Kolčak jmenován velitelem Černomořské flotily. 20. října 1916 v Sevastopolu byla potopena bitevní loď "Císařovna Marie", po ní německo-turecké křižníky "Goeben" a "Breslau", které odstřelovaly Sevastopol a další ruská města. Podle současných názorů to nebyl Kolčak, kdo nepřátelské lodě potopil, neboť samy explodovaly a potopily se. Naopak Kolčak prý způsobil, že byly potopeny desítky ruských lodí.

2. března 1917 Kolčak prý požadoval abdikaci cara Mikuláše II. a v červnu 1917 utekl od černomořské flotily a dal se k bolševikům. Seznámil se s Američany a 27. července 1917 odjel do USA. Po návratu se stal ministrem ruské vlády v Ufě  a byl jím ještě počátkem listopadu 1918. Není prý pravdou, že vládl celému Sibiři, nýbrž jen několika malým oblastem a několika železničním tratím na Uralu a na Sibiři. Skutečným vládcem Sibiře byl krátce sedmadvacetiletý kozácký kapitán Grigory Semjonov. Jeho podporovalo hlavně Japonsko, protože mu odprodal část Sachalinu. Japonsko v roce 1918 Semjonovovi poslalo 4,5 milionu rublů, rovněž Francie mu dala 4 miliony rublů.

Semjonova ovšem neuznával primátor Omsku, který vojenkou moc nad oblastí předal veliteli 3. divize Československé sibiřské armády generál-poručíkovi Radolovi Gajdovi. Nastalo v Sibiřské republice dvojvládí. Kolčak obnovil svátky, které schválila Prozatimní vláda a v prosinci 1919 uvolnil trh zemědělských produktů. Gajda ovšem vydal dekret o hospodářství řízeném stejně jako za bolševiků.

Boj o to jestli Rusko bude republikou nebo monarchií zřejmě nakonec rozhodli socialistické živly v československých legiích, které s odůvodněním, že se nebudou míchat do ruských záležitostí, odmítly poslušnost. Než byla vzpoura v čs. legiích potlačena, bolševici  Kolčaka popravili a pohřbili pod ledem řeky ANKARY. Gajda se vrátil do Československa, ale byl prezidentem Masarykem degradován na vojína a propuštěn z čs. armády.

Po pádu komunizmu byly v Rusku oslavováni hrdinové, kteří se proti diktatuře Lenina, Stalina, Chruščeva a Brežněva dokázali postavit. Mezi odpůrce bolševiků patřil i Kolčak. Na to se zřejmě má zase zapomenout. Válečná loď "Admirál Kolčak, postavená v roce 2012 v Kaliningradu, byla náhle přejmenovaná na "Admirál Makarov".

Je v souvislosti s ničením Kolčakových památníků prosazován názor, že památníky by se měly stavět jen vojevůdcům, kteří vyhráli nějakou válku jako byli Petr Veliký, Kateřina Veliká či Jozif Vissarionovič Stalin. Kolčak prý žádnou válku nevyhrál.

středa 23. listopadu 2016

Rudolf Slánský obětí největšího politického procesu

 3. prosince 1952 byl spolu s dalšími deseti lidmi  popraven Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a největší přítel prezidenta Klementa Gottwalda.  Státní soud zdůvodnil rozsudek Slánského vyzvědačstvím, velezradou, sabotáží a vojenskou zradou. Celý monstrproces se přitom opíral o činnost tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra, v němž mu byla přiřčena vedoucí role. Žádné takové centrum ovšem ve skutečnosti neexistovalo a vyšetřování tak vyústilo ve snad nejabsurdnější proces dvacátého století. 
První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Dalším byl Otto Šchling, brněnský tajemník KSČ, v říjnu 1950, a pak v lednu 1951 následovali další, Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Artur London, jeho náměstek, a Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

V západoněmeckém Bensheimu sídlila zpravodajská organizace OKAPI. V jejím čele byl generál František Moravec a několik dalších bývalých vysokých důstojníků čs. armády.

OKAPI se snažila zpravodajsky mapovat veškeré dění ve staré vlasti s důrazem na podchycení opozičních a odstředivých proudů. K tomu především studovala otevřené zdroje (tisk a rozhlasové vysílání), které pravidelně monitorovala. Mužům z OKAPI sice při sledování čs. tisku neuniklo, že při oslavách padesátin 31. července 1951 neobdržel Rudolf Slánský blahopřejný telegram z Moskvy, uniklo jim však, že v Praze už několik měsíců probíhalo vyšetřování „protistátního spikleneckého centra“.

Původně se jeho hlavou měl stát Otto Šling, později pak Marie Švermová. Ta byla obviněna z přípravy spiknutí, které si kladlo za cíl vyvolat v zemi státní převrat a převést Československo po vzoru Titovy Jugoslávie do tábora imperialismu, odstranit Slánského i další představitele Gottwaldova vedení. V této konstrukci se počítalo se skupinou trockistů mezi interbrigadisty, s účastí londýnského exilu a pracovníky mocenského aparátu.

Na podzim 1951 však došlo z podnětu Moskvy a sovětských poradců k proměně koncepce. V hlavní roli už neměli účinkovat trockisté a pozornost vyšetřovatelů StB se měla soustředit na sionisty a na neexistující, tzv. druhé centrum moci v čele s Rudolfem Slánským. Nyní se StB zatčené členy „skupiny Švermová–Šling“ snažila přesvědčit o opaku toho, co dosud vypovídali: že to nebyli oni, kdo chtěli odstranit Slánského, ale že právě on stál v čele jejich spiknutí.

Po vynuceném odchodu Slánského z vedoucí stranické funkce na zářijovém zasedání ÚV KSČ (a jeho sebekritice) zintenzívnili vyšetřovatelé výslechy v souvislosti s jeho osobou. Žádný z poznatků ale stále neobsahoval „důkaz“ takového ražení, aby mohl být podnětem k Slánského zatčení.

Podezření OKAPI, že v očích Stalina ztrácí Slánský pozice, se po jeho odvolání z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ v září 1951 se změnilo v jistotu.

A právě tehdy se v hlavě operačního důstojníka OKAPI majora Františka Ostrého zrodil diletantský nápad: využít obtížné situace Rudolfa Slánského a nabídnout mu útěk na Západ.

Ostrý zřejmě neměl s komunisty větší zkušenosti, neznal komunistickou víru, nepočítal s tím, že Slánský je kovaný komunista, oddaný marxizmu, který zproštění z nejvyšší funkce bral jako správné rozhodnutí strany, o němž se nepřemýšlí a nediskutuje, a k dobrovolnému útěku na Západ by se nikdy neodhodlal. Nedovolil by mu to také strach, protože věděl, že na zeměkouli nebylo místečko, kde by ho sovětští agenti nenašli a nezlikvidovali.

 Na návrh Ostrého tak byla zahájena akce, která dostala později název operace Velký metař. Naivní představy byly, že se podaří od Slánského získat důležité politické, vojenské, ekonomické a jiné informace ze sovětského bloku a potom muže z OKAPI ocenění od chlebodárců z americké CIA nemine.

 Hlavním podnět k pozdějšímu největšímu československému politickému procesu dal pravděpodobně dopis Velkému metaři,  který dvojí agent Rudolf Nevečeřal (pracoval pro americkou CIA i československou StB) přivezl ze zahraničí a 9. listopadu 1951 v Chebu předal Státní bezpečnosti (Pohraniční stráži). Dopis byl určen jakési Daniele Kaňkovské, která ho měla předat Slánskému (Velkému metaři).

Text dopisu:  „Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává obtížnější, a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávami z dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování známé v případě Gomulky. Doufáme, že tento dopis Vás zastihne ještě včas. Nabízíme Vám bezpečný odchod na Západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru.
V případě, že souhlasíte, budeme moci Váš odchod zprostředkovati neprodleně. Jako důkaz Vašeho souhlasu stačí utrhnouti dolní polovinu tohoto dopisu. Na útržek poznamenejte datum, kdy je odchod žádoucí. Instrukce k odchodu dostanete toutéž cestou, buďte opatrný a nesvěřujte se nikomu, ani doručitel dopisu neví, oč jde.
Abyste se přesvědčil, že tato akce je podniknuta ze Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na vlně 48,9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24. listopadu, dále 1. prosince 1951, vždy v 19.53 hodin. Heslo zní: ,Zlé věci přicházejí najednou‘. Vzkazuje Podpora. Listopad 1951.“

Jako Podpora se podepisoval major František Ostrý pracujíci ve zpravodajské organizaci OKAPI. Organizace se při akci Velký metař dopustila mnoha omylů, které přispěly k Slánského popravě.

Dopis, přinesený agentem Rudolfem Nevečeřalem, si StB okopírovala a předala údajné Slánského důvěrně známé Daniele Kaňkovské. Ta osobně Slánského neznala, ani s ním nikdy nemluvila. Znal ji Herbert Kauders, který emigroval do Německa v dubnu 1951 a její kontakty se Slánským si vymyslel a doporučil ji zpravodajské organizaci OKAPI.

Agent StB Rudolf Nevečeřal 15. listopadu 1951 Danielu Kaňkovskou navštívil a předal ji dopis společně falešným východoněmeckým občanským průkazem pro Slánského, včetně fotografie. Domluvil si s ní schůzku. Předtím ovšem ji navštívili jiní dva agenti StB, kteří se jí ptali na známost se Slánským a naznačili jí, že přijetí jakékoli zásilky má ohlásit na StB. Kaňkovská vytušila nějakou zradu a obdržené doklady pro Slánského 23. listopadu 1951 spálila. Příští den byla zatčena (při procesu se Slánským byla odsouzena na 13 let vězení).

Text dopisu si už 9. listopadu přečetli v Praze sovětští poradci a hned informovali Moskvu. 11. listopadu tajně přiletěl do Prahy Anastáz Mikojan a hned Gottwaldovi doporučil, aby nechal Slánského zatknout. Gottwald souhlasil, ale chtěl konkrétní důkazy. Ty mu byly předloženy až na schůzce 23. listopadu 1951 odpoledne, které se zúčastnil zástupce StB Antonín Prchal, sovětský poradce na StB Alexej Bezčastnov, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, předseda vlády Antonín Zápotocký a ministr národní obrany Alexej Čepička. Po přečtení dopisu Velkému metaři a vyslechnutí magnetofonových záznamů s hesly ze Svobodné Evropy Gottwald dal příkaz k okamžitému zatčení Slánského.

O Slánského zatčení informovala už 23. listopadu 1951 večer Svobodná Evropa. Československý rozhlas zprávu o zatčení hlásil až 27. listopadu.

Sovětští poradci s pomocí StB zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů až po umírněné komunisty. Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci.

 Soud se konal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952 . Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Obžalovaní byli obviněni ze špionáže, trockizmu, titoizmu, spiknutí proti republice a z nepřátelství k československému lidu. Všichni obžalovaní se museli naučit dokonale nazpaměť své výpovědi, které jim napsali vyšetřovatelé. Před oficiálním soudem několikrát byli z přezkoušeni.

27.listopadu 1951 byl vynesen rozsudek, který československému soudu prostřednictvím ÚV KSČ nadiktoval ÚV KSSS: jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři k doživotnímu žaláři.

Proces měl v Československu velkou mediální publicitu; přišlo přes 8500 peticí pracujícího lidu a všechny žádaly smrt pro obžalované. Prezident Klement Gottwald odmítl obžalovaným udělit milost.

Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Eugen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)

Odsouzení k smrti byli v noci na 3. prosince 1951 na dvoře Pankrácké věznice uškrceni. Mrtvoly byly spáleny a popel rozmetán neznámo kde.

V roce 1963, za prezidenta Antonína Novotného, byli všichni potrestaní procesu se Slánským tajně stranicky i soudně rehabilitováni. Rehabilitace byla zveřejněna až v roce 1968.







pondělí 21. listopadu 2016

Hospody, EET a Rakousko. Zahradníčkovy úvahy.

Jak se blíží prosinec 2016 nabírají diskuse zase konfrontační charakter. Od 1. prosince vstupuje v platnost zákon o elektronické evidenci tržeb. Na jedné straně nářek podnikatelů, na druhé jásot novodobého proletariátu, který v každém živnostníkovi vidí zloděje okrádajícího stát. Tak jak to vyhlašuje autor EET Andrej Babiš.

Spousta vesnických obchodníčků a hostinských už ohlásila zrušení živnosti a odchod na úřad práce. Paradoxem je, že největší strach z EET mají poctiví živnostníci.  Ti, co zásluhou neplacení daní mají největší nelegální příjmy, jen mávnou nad EET rukou, poradili si vždycky, jak se vyhnout placení daní, tak si poradí zase.  Vědí, že i když budou mít třeba 5 pokladen, přesto nějak okradou stát i jednotlivé občany.

Samotná evidence tržeb není jistě nic, co by poctivým občanům uškodilo, ale je to signál, že stát chce občana ještě víc přiškrtit. Zvláště toho venkovského, který si pořád užívá moc prostoru a svobody. A hlavně moc šetří.  "Vesničané utrácejí málo peněz. Moc sice neberou, ale i z toho mála dokážou uspořit víc než ti s trojnásobnými příjmy. Stát je zadlužený a na vesnicích leží nečinně peníze.  Vesničané jezdí ve starých škodovkách a fabiích, dovolenou neznají, chodí v modrákách nebo tesilových oblecích z dob normalizace. Ti jsou schopni ušetřit, i kdyby nic nevydělali. Z peněz v punčochách stát nic nemá. Když peníze neutrácejí, tak je nepotřebují a je třeba je z nich vytáhnout."

Dnes večer to bude přesně 100 let, co zemřel rakousko-uherský císař a nekorunovaný český král František Josef I. Smrt  panovníka, který 68 let stál v čele mnohonárodního státního útvaru, na věky zničila lesk a slávu monarchie. Karel I., nástupce Františka Josefa, byl jako císař, i se svým mnohem lepším vzděláním a schopnostmi, pouhým stínem svého předchůdce. František Josef I. byl,  a vždy bude, první symbol monarchie. To platí i pro české země, kde slova jako Rakousko či František Josef I., vyvolávají stále záchvaty zuřivosti. 100 let po smrti  císař děsí Prahu, že by mohla přijít o blahobyt , jehož základ právě za vlády Františka Josefa byl položen. Rakousko-Uhersko  byl vyspělý stát s parlamentní demokracií a svobodou občanů, které se v té době asi žádná země nevyrovnala (Anglie a Francie vládly tvrdě v koloniích, USA se nechtěly smířit s koncem otrokářství). Vymluvit národu se to 20 let snažili politikové prvorepublikoví a 40 let komunisté.

Slova Ferdinanda Peroutky, že nejsme národ Žižkův, ale národ Františka Josefa I., mohou být také příčinou útoku současného prezidenta na Peroutku. Hitler-gentleman může být jen záminkou. Peroutka totiž toho na komunisty, včetně předsrpnových jako byl Miloš Zeman,  věděl dost a nenechával si to pro sebe, ale publikoval a posílal na vlnách Svobodné Evropy do éteru.

K Rakousku náhle soustředil pozornost Václav Klaus. Ten Klaus, který v roce 1990 se při dotazu; kdy životní úrovní doženeme Rakousko, s typickým úšklebkem pronesl, že taková malá bezvýznamná země jako Rakousko nemůže být naším vzorem. Dnes Klaus podporuje Hofera, což je takový rakouský Trump, a sice se tváří jako rasista, nacionalista a fašista, ale má to blíž na měsíc než k přiblblému českému  rasizmu, který hájí Zeman s Klausem a Konvičkou. Takže zvolení Hofera nebude pro demokratickou Střední Evropu  mít žádný vliv, alespoň ne takový, jaký by si přál Klaus. Aťse stane v Rakousku prezidentem Petr nebo Pavel, Rakousko si pojede  západoevropskou cestou, kterou mu projelo Německo.
Zahradníček Josef, 21.11.2016

Pře 100 léty zemřel císař František Josef I.

S prodlužující se světovou válkou si František Josef I. nejspíš uvědomoval, že napadení Srbska Rakouskem-Uherskem byl fatální omyl. Existují důkazy, se chtěl boje ukončit nejpozději na jaře 1917. „Příští jaro s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli," měl říci v létě 1916 svému křídelnímu pobočníkovi Albertu von Marguttimu.

Na to už mu ale nebyl dopřán čas. V druhém listopadovém týdnu toho roku onemocněl šestaosmdesátiletý vladař zápalem plic. Nebylo to poprvé, ale tentokrát byla situace vážná, takže byli povoláni členové rodiny včetně následníka trůnu Karla a jeho manželky Zity. Přes vysokou horečku se císař snažil normálně úřadovat, seděl u stolu, vyřizoval akta, vstoje přijímal návštěvy.

Teprve 21. listopadu odpoledne byl nucen ulehnout, přesto svému komorníkovi Eugenu Ketterlovi řekl: „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle." Byla to ale jeho poslední slova, ve 21 hodin zemřel.

Zaslouží si připomenout lidské gesto nového panovníka Karla I., který navzdory nevůli širší rodiny osobně přivedl k lůžku mrtvého císaře jeho dlouholetou přítelkyni Kateřinu Schrattovou, aby mohla položit dvě bílé růže. Podobně působivé jsou dodnes i fotografie ze samotného pohřbu, kdy – ač uprostřed války – šel Karel I. se Zitou a synem Ottou pěšky za rakví ulicemi Vídně. 

„Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného," zhodnotil éru zemřelého panovníka přední český historik Josef Pekař při smutečním shromáždění, které se konalo na pražské univerzitě 4. prosince 1916. „Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době," prohlásil.


Po stu letech a po překonání epoch nacionalismu, nacismu i komunismu zní Pekařův dobový soud nad Rakouskem-Uherskem stále aktuálně. Až by se chtělo dodat, že to bylo pěkné a že Češi jsou oním zašlým věkem dodnes potěšeni.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Vítězný listopad jednou také skončí. Zahradníčkovy úvahy.

Je dnes podobně sychravé počasí jako onoho pátku 17. listopadu 1989, podobně sychravá je i nálada mezi lidmi. Za 27 let se ve vztahu občanů k politikům změnilo jen to, že je možné veřejně je kritizovat, i když dnes je opět snaha tuto kritiku zarazit.

  1. listopad byl zařazen mezi svátky především kvůli zviditelnění politiků. V Praze a dalších městech dnes vyjdou do ulic řvouni, aby se vykřičeli, jednotlivé skupiny se navzájem obvinili z ukradení revoluce. Politici a profesoři zase budou řečnit a kázat moudra. Tu a tam padne pár facek, či někoho sebere policie. Oslava Listopadové revoluce však musí být, jako bývala oslava Vítězného února.

Okázalé oslavy nemohou vydržet věčnost, jednou musejí skončit. Pokud bude vývoj pokračovat současným směrem, kdy bolševici v parlamentu volají po zavírání kritiků prezidenta (není problém rozšířit na ministry, poslance, senátory, primátory atd.) je naděje na novou totalitu, která může 17. listopad přesunout na únor a znovu oslavovat za pomoci lidových milic.

Kdybych mohl, dnešní svátek bych kvůli tomu, jak je zneužíván, zrušil.  Je to jen vykropování mrtvoly, která už nikdy neožije. Nacisté oslavovali Mnichovský  puč, komunisté oslavovali říjnovou revoluci, nakonec všechna sláva jednou skončila. Tak skončí i oslava 17. listopadu. Čím dřív , tím lépe.

V úterý se hrálo další nepovedené utkání české fotbalové reprezentace s Dánskem. Bylo to utkání sice jen přátelské (1:1), ve kterém o nic nešlo než o zdraví hráčů a diváků. V sychravém počasí s teplotou okolo nuly, přišlo v 9 večer na stadion v Mladé Boleslavi  1700 diváků. To se hlavně nelíbilo novému trenérovi reprezentace Jeronýmovi, který Mladou Boleslav nazval nefotbalovým městem. To Pražákovi nikdy nedojde, že na stadiony mimo Prahu nechodí jen místní lidé, ale někdy je polovina z okolí 50 km a více. A vydat se v noci hodinu jízdy do Mladé Boleslavi,  2 hodiny mrznout v hledišti stadionu, hodinu jet domů a ráno v 5 hodin už spěchat do práce, to může udělat jen velký obětavec, jakých už moc v národu není.

Zahradníček Josef, 17. 11. 2016

neděle 13. listopadu 2016

Trump je zvolen, cukr nezlevnil. Zahradníčkovy úvahy.

Po delší době, od 28. října jsem se konečně dostal k napsání dalšího článku. Vybídlo mě k tomu zimní počasí, které letos přišlo nezvykle brzy. Tak mě napadlo, že příroda se rozhodla trochu zkrotit politické vášně, které i u nás nabraly sílu po amerických prezidentských volbách.

Volby jsem nesledoval, snažil jsem se tomu všemu zámořskému dění, které u nás tak nadšeně novináři i politici rozdmychávali, nějak vyhnout ; ale vždy to nešlo, kdy se člověk nechtěl zahrabat pod zem a čekat, až humbuk ustane, musel různé informace i nechtěně zachytit. 

Po zvolení Trumpa začíná být i u nás veselo. Prezident Zeman mu poslal blahopřání a pozval do Prahy. Ten Zeman, který brojil proti radaru NATO v Brdech, bude tedy s Trumpem jednat o protiruském štítu NATO, který by podle nejnovějšího Trumpova prohlášení měl být umístěn v ČR a Polsku. Zdá se, že Zeman vynadal sám sobě. Ale ten dokáže i jiné věci.

Necháme Zemana v jeho bonmotech a zvratcích, a protože nám nezbývá než podřídit se  situaci v USA, Číně, Rusku a jinde ve světě, nezbývá než být aktivní v navazování přátelství a družby. Kdekoli a s kýmkoli. Je přece naší tradicí po boji vždy stát na straně vítězů. Vyhráli jsme tak dvě války - proč to tajit - vyhrajeme jakoukoli další.

Zimní počasí sice ještě moc sněhu nepřineslo, ale doufejme , že bude líp. Lyžovat už se může také na šumavském Zadově, kde je upravena běžecká stopa na čtyřkilometrové trati. Kdo může vezme lyže a vydá se na Zadov, chladné počasí a sníh tam mají vydržet až do středy.

 Zatímco po vesnicích projíždějí prázdné autobusy, které si obce platí jen kvůli odvozu dětí do škol, v Praze lkají nad přeplněnými tramvajemi a autobusy. Proč pořád musejí všichni někam po Praze cestovat, není mi známo, ale je to tak. A to polovina Pražanů ještě sedí za volanty aut a neohroženě přejíždí z jedné čtvrti do druhé, z jedné ulice do druhé, někdy také jen od domu k domu. Doplnit a zpestřit cestování po Praze má lanová dráha, kterou nyní naplánovali mezi zoologickou zahradou v Tróji a Podbabou na druhé straně Vltavy.

Kdyby to zvýšilo návštěvnost na stadionu Dukly Praha, byla by podle mne lanovka přínosem.  Ale pohodlnost česká je taková, že lidé už nechodí ani na Spartu a Slávii. Z návštěv na stadionech v Německu nebo Anglii se přitom točí hlava. 40-70 tisíc na ligové utkání, to je desetkrát víc než v českých poměrech.  A na Dukle když přijde tisícovka lidí, můžou vyvěsit prapor. Přitom stadion je schopen pojmout 30 tisíc lidí. Tolik lidí tam přišlo před více než 40 lety, když Dukla úspěšně bojovala v evropských soutěžích.

Porovnání fotbalových stadionů u nás a v Německu je vlastně porovnáním ekonomiky obou zemí, tedy porovnání peněženek občanů. Pláč o tom, že nás zahraniční firmy okrádají o dividendy, že se neplatí daně a peníze se ve velkém odvádějí ciziny, může už zabrat jen u lidí přecitlivělých na národní barvy. Podstata bude asi v morálce , která tady po roce 1918, a hlavně po roce 1945, zakořenila.
Zahradníček Josef, 13.11.2016  

neděle 6. listopadu 2016

Ivana Trumpová, žena, o které se opět hovoří

    Těsně po převratu v roce 1989 okouzlil Československo příběh veleúspěšné české dívky, která to „dotáhla" až na manželku amerického miliardáře Donalda Trumpa. Tehdy už ale nastával konec pohádky a rozvod, při němž Ivana Trumpová vysoudila – na tehdejší dobu rekordní – jmění v hodnotě 25 milionů dolarů.

    První vážný nápadník hudební skladatel Jiří Štaidl se v roce 1973 zabil při autonehodě. A protože začátek normalizace žádné velké perspektivy v tuzemsku neskýtal, Ivana Zelníčková se zcela pragmaticky provdala za vídeňského průmyslníka Alfreda Winklemayera, čímž se dostala na Západ. Už v roce 1975 se pár rozvedl a ambiciózní Češka přesídlila do Kanady za kamarádem Jiřím Syrovátkou. A za rok přišla životní zlatá trefa.

    Sedmadvacetiletá Ivana Zelníčková žila v roce 1976 v New Yorku, když ji v jednom baru oslovil třicetiletý miliardář Donald Trump. Za pár měsíců si majitel honosného mrakodrapu Trump Tower či obřích kasin vzal půvabnou českou blondýnku za manželku.

    V komunistickém Československu se o tom v roce 1977 nenapsala ani řádka. Ale newyorská média označila sňatek manželů Trumpových za svatbu roku. Fotografové je neustále fotili, byli považování za hvězdný pár. Módní návrhář Dennis Basso v časopise People tvrdil, že „spolu byli nepřekonatelní a celé město jim v 80. letech leželo u nohou".

    Je nesporné, že jen díky Trumpovi a jeho renomé se z Ivany Trumpové stala superhvězda. Její další život se odehrával jako ve snu: Trumpovi obývali padesátipokojové apartmá v posledních třech poschodích mrakodrapu Trump Tower. Odpočívali ve stoosmdesátipokojové rezidenci v Palm Beach na Floridě, případně v ohromné sedmačtyřicetipokojové vile v Greenwich. Po světě cestovali vlastním obřím Boeingem 727.

    Ivana Trumpová se nestala pouhou pasivní ozdobou úspěšného manžela. Osvojila si manažerské dovednosti a časem dokonce sama řídila některé z Trumpových podniků. Byla šéfkou newyorského hotelu Plaza a v roce 1987 byla americkou hotelovou asociací zvolena hoteliérkou roku. Ale nejen to – jako první a jediná žena na světě šéfovala kasinu, a i kasinu Trump Castle se v jejích rukou v letech 1983–1987 vedlo výtečně.

    „Život je především byznys," říká Trumpová. A do byznysu  ihned po rozvodu s Trumpem v roce 1992 vrhla se doslova po hlavě. Prodávala kosmetiku, oblečení a šperky pomocí teleshoppingu a její rekord byl zisk 675 tisíc dolarů za minutu.


     Ivana Trumpová
  1. Narodila se v roce 1949 ve Zlíně.
  2. Studovala Univerzitu Karlovu – Fakultu tělesné výchovy a sportu.
  3. Reprezentovala Československo ve sjezdovém lyžování.
  4. Byla modelkou.
  5. Byla celkem čtyřikrát vdaná.
  6. S Trumpem se seznámila v roce 1976 a vdaná za něj byla 14 let. Mají spolu 3 děti.
  7. V rámci rozvodového vyrovnání s Trumpem si přišla na 25 milionů dolarů.
  8. Hovoří 5 jazyky.
  9. Dodnes podniká, věnuje se developerství


středa 2. listopadu 2016

Atentát, na který se zapomnělo

21. října 1916 zažívala Vídeň i celé Rakousko-Uhersko šok. Byl spáchán atentát na ministerského předsedu Karla hraběte von Stürgkh. Tentokrát nezaútočil žádný horkokrevný bosenskosrbský radikál typu Gavrila Principa,  nýbrž  sociálnědemokratický politik dr. Friedrich Adler. Na atentát se ve víru dalších událostí brzy zapomnělo, takže dnes o něm ví jen málo lidí.

Místem činu byla symbolicky kavárna, konkrétně jídelna vídeňského hotelu Meissl & Schadn na náměstí Neue Markt. Premiér seděl u stolu, před sebou měl talíř se švestkovým koláčem a kouřil doutník. Vtom od vedlejšího stolu vstal mladý muž, přistoupil k Stürgkhovi, namířil  na jeho hlavu a vystřelil tři rány. Hrabě Stürgkh padl na stranu a poté na zem," popsal deník Neue Freie Presse. Proud krve mu vyřinul na tvář. Krev zakryla oblečení, stříkala na ubrus i na potraviny, které byly na stole."

Sice tehdy už třetím rokem zuřila první světová válka a na frontách padaly dnes a denně tisíce mladých rakouských mužů, ale  ve městě valčíků a elegance taková brutalita byla dosud nevídaná.

Svého konání Adler nijak neželel: „Mohu zodpovědně prohlásit, že svého činu nelituji a jsem přesvědčen, že šlo o užitečnou akci."

Zavražděný hrabě von Stürgkh, potomek tradiční šlechtické rodiny ze Štýrska, který vystudoval práva, od roku 1886 pracoval na tehdejším Ministerstvu kultu a vyučování a v letech 1909–1911 byl ministrem kultury. Byl především konzervativec a centralista. Od roku 1911 v roli premiéra netoužil diktovat, ale jen hasit či odkládat problémy, s nimiž si nikdo v říši nevěděl rady. Jeho podpis je pod známým manifestem Františka Josefa Mým národům. Sturgkh byl v levicových kruzích považován za původce války, neboť už po atentátu na Ferdinanda d´Este prosazoval diplomatické jednání, ale zároveň přípravu na válku.

Adlerův čin byl politickou demonstrací prvního řádu. Císař František Josef, jemuž tehdy zbýval měsíc života, ji nemohl přejít, a tak spustil sérii opatření. Jmenování nové vlády v čele s bývalým ministerským předsedou Ernestem von Koerberem naznačovalo možné změny politického kurzu, jenže historie se měla ubírat jinudy. Panovníkova smrt uvedla na trůn Karla I., který do vládních úřadů dosadil své vlastní lidi.

Na šokující atentát se tak velmi brzy zapomnělo. Dějiny se svým způsobem "převalily" i přes atentátníka Friedricha Adlera. Syn zakladatele rakouské sociální demokracie Victora Adlera byl na jaře 1917 odsouzen k smrti.Ať žije revoluční sociální demokracie," zvolal po vynesení rozsudku.

Císař Karel I., usilující o politický smír v říši, změnil  Adlerův absolutní trest na osmnáct let těžké práce v kamenolomu. A na sklonku monarchie 2. listopadu 1918 – tedy právě před 98 lety – byl Adler dokonce amnestován a propuštěn na svobodu.

Friedrich Adler, později čas od času velebený rakouskou i světovou levicí jako zasloužilý mírotvorce, působil v meziválečném období ve vedení rakouské sociální demokracie. Dokonce se stal generálním tajemníkem Socialistické internacionály. Během druhé světové války emigroval do USA a později se uchýlil do Švýcarska, kde žil až do své smrti v roce 1960.




pátek 28. října 2016

Dá Zeman medajli, nedá Zeman medajli. Zahradníčkovy úvahy.

Je zde opět 28. říjen jako příležitost pro politiky předvádět se co nejhloupěji na veřejnosti, a pro novináře z největší lži udělat pravdu, které tupá šedá masa uvěří.

A´t to přebírám jakkoli, ono už samotné oslavování neexistujícího státu zavání omezeností. Shodou šťastných okolností se po francouzském vzoru podařilo v roce 1918 slepit z různých zemí a různých národností republiku, která 20 let hospodářsky těžila z toho, co zde bylo vybudováno za Rakouska. Proč oslavovat neexistující nesourodý stát, který držel pohromadě jen zásluhou hradního populisty Masaryka, armády a policie? I když k podobným oslavám, ze kterých se dá nějaký politický kapitál vytěžit, se vždycky nějaký důvod a termín najde.

U nás na vsi v minulosti státní svátky slavili jen ve škole učitelové s dětmi, a s nimi předseda MNV a předseda KSČ. Občas tam nějaký domkář přišel, ale to jen kvůli tomu, že to bylo při cestě do hospody. Tak to prý bylo i za první republiky, kdy škola 28. října oslavovala, pálily se vatry a velebil tatíček Masaryk. Sedláci tam nechodili, i když mezi nimi bývalo dost legionářů, měli pořád dost práce, večer si raději odpočinuli, pro nové pořádky neměli nikdy moc pochopení.

Venku se nám po ránu 28. října 2016 pěkně vyjasnila obloha, ale teplota klesla k nule. Svátek nesvátek, dnes je  ideální doba k orbě, případně k setí. Kdo letos spěchal prohloupil. Koncem září se prášilo, místo orby se lámaly hroudy. Vídával jsem každé odpoledne jednoho kovozemědělce, jak se Zetorem 25 skoro celý týden jezdil v hroudách, aby mohl zasít pšenici. Jíní zase, když na začátku října přišly deště, jezdili v blátě. Někde se to bořilo ještě včera, jak jsem na poli Babišově viděl hluboké koleje od postřikovače.

To studené počasí na začátku října samozřejmě poznamenalo fotbalisty, konkrétně českou fotbalovou reprezentaci. Jarolím vsadil na hráče Sparty, kteří se sice topí v penězích, ale na hřišti někdy sotva stačí českým ligovým týmům. Sparta v neděli v Plzni nic světoborného nepředvedla a zase prohrála v Plzni. A spustila pokřik o rozhodčích. Přitom Hrubeš musel mít při zákrocích hráčů Sparty, například takového Costy, zavřené obě oči, jinak by musel vylučovat.

Americkou prezidentskou kampaň nesleduji, občas zaslechnu nějaké odezvy, ale to je mi ukradené. Mám dojem, že v americké politice se až příliš často objevuje Putinův vliv. Současný prezident Obama prý tím, že pozdě reagoval na válečné události na Blízkém východě, odstavil USA od světového kormidla světové politiky. Trump je asi Putinovi vděčen za podporu, takže se proti ruské rozpínavosti těžko postaví. To by snad mohla, v případě zvolení, udělat Clintonová, která  jako ministryně zahraničí a senátorka má s ruskou politikou dost zkušeností.

Dneska jsou poprvé po dlouhé době uzavřené velké obchody. Spousta lidí se kvůli tomu vzteká, protože neví jak sváteční den trávit. Návštěvy supermarketů v neděli a ve svátek se staly už téměř  povinností velkého množství rodin. To bude zase v novinách pokřiku.

Zahradníček Josef, 28. října 2016

sobota 22. října 2016

SSSR je spoluzodpovědný za 2. světovou válku

Za rozpoutání druhé světové války je kromě nacistického Německa stejně zodpovědný  i Sovětský svaz. Dokument o hlavním sovětském podílu na rozpoutání světové války odhlasovaly parlamenty Ukrajiny a Polska.
 
Molotov v Berlíně jedná s Hitlerem

Dokument označuje za příčinu vypuknutí války pakt Molotov–Ribbentrop z 23. srpna 1939, v němž si obě mocnosti rozdělily sféry vlivu v Evropě. Usnesení se ale dotýká i současných ruských válečných choutek. Zmiňuje „agresivní zahraniční politiku Ruské federace“ včetně obsazení Krymu v roce 2014. 
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.